Nevzdávejte to
24.04.2021
Když jsem v 5:15 ráno venčila na kopci Raketu, tušila jsem, že i já při nula stupních venku pojedu chrtím tempem a nebude se mi moc chtít😅 ale zmrzlá tráva nevadí, důležitá je suchá silnice 💪
Dle hesla posledních let "Když můžeš, musíš" jsem v šest nasedla na kolo a jela. 🚴♀️ Plán byl tři hodiny, kolem 80km v kopcích. Po 5km a 10min v sedle jsem už při sjezdu Prokopským údolím nedovedla zmrzlýma rukama přeřadit a přišlo TO, co přichází tak někdy v půlce, 3/5 tvrdšího tréninku a závodu, někdy dřív a někdy vůbec... pochyby. Sebelítost. Vztek. Trochu slzy, proč tohle dělám. Proč nejsem v posteli, v teple a co si jako uplnej amatér tady jako dokazuju. Proč nemám elektrický řazení. Proč mi je tolik zima, když se otužuju a mám dvoje rukavice. Pak nějaké sprostější nadávky sama sobě:) a tak.
Ale jedu dál. Tohle znám. Trénink i závod jsou jako život. Chvíli je to super, chvíli to jde normálně, chvíli je to zlé. V závodě se někdy tyhle stavy vystřídají za těch 5-12 i více hodin mockrát. To mě baví. Je to jako velmi rychlá psychoterapie, protože poznáte sami sebe, co ve Vás je. Jestli to vzdáte? Jestli vůbec raději nezačnete a hledáte tisíc výmluv? Nebo pokračujete a uvidíte, co se stane dál?
Je potěšující a zábavné mít povedený trénink, splnit všechny watty, intervaly, pochlubit se rychlým časem, mít ideální podmínky. Ale teprve trénink, kdy dost věcí jde úplně zle, od dvou defektů za sebou na kole, nezvládnutého jídla, zimy, horka, únavy z předchozích dní, vlivu počasí, přes tyhle negativních myšlenky, sebepochyby, hledání proč - když tenhle trénink zvládnete dokončit, a vyjít z něj jako vítěz, tak to Vás posune mnohem dál, než o x% lepší čas jindy🙏
(Nejde to samozřejmě dělat pořád a je dobré mít kontrolu z okolí, jestli to už není moc, nejste přetrénovaní, nebo posedlí:))
Několikrát mě napadlo, že to balím a večer až děti usnou to dojedu na trenažeru. Jednoduché řešení. Ale dlouhodobě nefunguje. Možnost je jediná, že to teď odjedu a budu mít večer víceméně volno (kdy to mám? Nikdy:) Takže jedu dál🚴♀️🚴♀️🚴♀️
Rozmlouvám sama se sebou. Jedu. Jedu. Jedu. Na semaforech na červené dost nerada stavím, vedle mě motorkář - "není Ti taky zima?" Se mě ptá. Ze mě se kouří, jako fakt:) ruce mám úplně tuhé. On je na tom ale hůř:) Zelená. Jedeme. Na budíku mám 60km, celkem to s tou sebemluvou a sebepsychologií dneska letí. Vyjiždím zpět na Baranďák. A domu.
A pak, prostě jako v pohádce o kouzelném dědečku. Nebyl to teda dědeček, ale nějaký tatínek. Šlape do kopce, vpředu má 8-10ti letou holčičku, co taky šlape a pomáhá, vzadu veze v sedačce tak tříletého kluka. Koukám na ten stroj, na kterém jedou, neuvěřitelný, počítám v duchu, kolik kilo tak veze navíc, předjíždím je opatrně. Říkám mu, že je borec. Směje se. Mám chuť se ještě v klidu projet podél Vltavy a kouknout na veslaře, labutě, vodu, tak vykroužím 15 kilometrů navíc a jedu dom. V Prokopáku toho cyklistického super-rodiče vidím zas, přivezl děti na hřiště. Prostě borec❤️
Sluníčko svítí, je mi už teplo, a zbývá pár kilometrů domů. Ten start dneska ráno byl příšerný. Ale když to člověk nevzdá, leccos se naučí, zažije, pochopí a dokáže.
Večer mám volno. Raketa bude mít delší drbání a manžel možná taky :)))
Nevzdávejte to💙